HISTORIE PIVOVARU BŘECLAV
Na etiketách pivovaru Břeclav najdeme rok založení 1522. Kniha „ Břeclavsko – vlastivěda moravska“ z roku 1969 uvádí první zmínku o pivovaru z roku 1623. V tomto roce se uvařilo 30 „ várek “ po 33 bečkách. Dále je historická literatura na informace o pivovaru velmi skoupá a tak se dostáváme až do let 1853 – 1910 kdy původní Lichtenštejnský pivovar měla v nájmu firma Hoffmann a Bittner zaměstnávající přibližně 25 dělníků. V roce 1901 byl dosavadní pivovar přeměněn ve sladovnu, vedle níž byl vybudován nový pivovar, tyto dva provozy byly současně spojeny v jeden závod. Ten od roku 1910 náležel Agrární průmyslové bance v Brně a za první republiky se nazýval Akciový pivovar se sladovnou a byl pod správou centrálního ředitelství statků Jana z Lichtenštejna. Místní správu zajišťovalo ředitelství Lichtenštejnského velkostatku ve Valticích v čele s ředitelem Karlem Šillerem. V těchto letech zde došlo k rozšíření výroby piva na dvojnásobek předchozí produkce (zhruba na 40 000 hl) což vedlo samozřejmě k nárůstu pracovníků – pivovar se sladovnou (umístění nedaleko Břeclavského zámku) zaměstnával 54 dělníky a 14 úředníků.
PIVOVAR
V BŘECLAVI V LETECH PROTEKTORÁTU A V POVÁLEČNÉM OBDOBÍ
Úspěšně se rozvíjející ekonomika po těžkých letech velké
hospodářské krize byla zasažena koncem 30 let 20. stol. daleko těžší
ranou. Ve čtvrtek 29. září 1938 rozhodla mnichovská konference o
odstoupení pohraničního území hitlerovskému Německu. Část
jihomoravského pohraničí z Břeclaví bylo k záboru
stanoveno teprve dodatečně jako tzv. páté pásmo s termínem
obsazení od 8. do 9. října 1938. Obce Břeclav (důležitý dopravně
strategický železniční uzel) Charvatská Nová Ves a Poštorná byly
zabrány německým vojskem a staly se součástí mikulovského landrátu
(župa dolnodunajská). Dopad těchto politických událostí nejvážněji
pocítila Břeclav (Lundenburg), mnohé průmyslové závody buď provoz
zastavily nebo pracovaly jen částečně. Vzhledem k vysoké poptávce
piva nedošlo k omezení výroby v Břeclavském pivovaru. V závodě
pracovali 62 zaměstnanci, z nichž bylo 10 úředníků. Jejich týdenní
mzda se pohybovala okolo 14 –15 říšských marek. Závod vedl dosazený
vojenský pověřenec Fajfer, funkci ekonoma vykonával Najmrt, sládkem
zde byl Konec, kterého vystřídal v roce 1940 Kefferstein. V roce
1942 převzal úřad ředitele Rakušan
Rekendorfer. V těchto válečných letech se zde vařilo
kolem 50 000 hl piva ročně, avšak jen třístupňového (za první
republiky to bylo 40 000 hl, naopak však širší sortiment – deset,
dvanáct, čtrnácti stupňové světlé pivo
a 18 stupňové černé pivo). Pivo se uskladňovalo v dřevěných
sudech o objemu 12,5 l, 25 l, 50 l, 100 a 200 litrů,
chladilo se ledem, který se získával v zimních měsících
z přírodních zdrojů. Skladovací prostory byly na jaře 1941 poškozeny
ničivou povodní, a protože se nenašly vlastní sklady v pivovaru
vozilo se pivo k uskladnění do skladů v Hodoníně, v Hustopečích,
a také na Slovensko do Hlohovce u Leopoldova, do Šaštína, Plaveckého
Podhradí, Rimavské Soboty a Petržalky u Bratislavy. Tam se teprve pivo
stáčelo do lahví a po 25 kusech se ukládalo do přepravních beden. Veškerá
manipulace se prováděla ručně, bez jakékoliv automatizace. Všechny
stroje v provozu byly napojeny na transmisní parní pohon. V době
totálního nasazení nastal úbytek
dělníků, avšak poptávka po pivu nedovolila zastavit provoz, a tak byl
potřebný stav doplňován nekvalifikovanými a nezaučenými dělníky.
Pivo bylo distribuováno hostincům nejen v rámci okresu, ale dostávalo
se od okrajových obcí a měst na Znojemsko, na Slovensko a do Rakouska.
K přepravě zásilek piva sloužila čtyři nákladní auta a čtyři
páry koní, kterých se užívalo zejména k rozvozu do nejbližšího
okolí – do Hustopečí, Hodonína, Valtic a Mikulova. Na podzim 1944
byl pivovar postižen druhým neštěstím, v poledních hodinách
20. listopadu byla Břeclav cílem bombardování amerického spojeneckého letectva, přičemž
došlo ke zničení skládky uhlí a filtrovacího zařízení. K jinému
vážnějšímu poškození závodu naštěstí nedošlo. Protože voda
pro výrobu piva byla čerpána z blízkého potoka, musela být výroba
na jistý čas zastavena. Poměrně brzy byl vybudován provizorní křemíkový
rychlofiltr. I když nově zavedený proces filtrace zcela neodpovídal
hygienickým předpisům, výroba byla obnovena a mohla probíhat bez
omezení. K jejímu zastavení došlo až v březnu 1945, kdy se
k městu přiblížila fronta. V té době zavládla v závodě
anarchie, a tak se stalo, že některá výrobní zařízení byla poškozená.
Největší škody vznikly na sudech jejichž nedostatek pocítila obnovená
výroba hned po přechodu fronty. Břeclavský pivovar disponoval také
vlastní sladovnou, která zpracovávala ročně zhruba 80 – 90 vagónů
sladovnického ječmene.
Také Břeclavský pivovar čekaly hned po osvobození obnovovací práce, které řídil Josef Komenda. Bylo nutné provést opravu budov, strojního zařízení, sudů, přístupových cest a vybudovat nový filtr, protože se dosud užíval provizorní křemíkový rychlofiltr, s jehož provozem byly značné potíže. Vzhledem k tomu, že se k výrobě piva používalo vody z blízkého kanálu, kterou bylo nutné čistit, musela být výroba často zastavena. To pak snižovalo možnosti vyšší výroby piva, protože poptávka po tomto nápoji byla stále vysoká a Břeclavský pivovar jím zásoboval široké okolí. Vybudování nového filtru se tak dostalo mezi přední úkoly technické rekonstrukce závodu a předpokladem ke zvyšování výroby. V prvních týdnech po osvobození se proto prováděly pouze čistící a obnovovací práce, protože zásoby surovin poklesly na minimum a nebylo z čeho vařit pivo. Teprve v červnu 1945 se podařilo J. Komendovi získat slad ze Slovenska, a tak se mohla rozjet výroba. Krátce na to se podařilo také zakoupit slad ze sousední sladovny v Poštorné. Jednalo se o 1000 tun sladu. Měsíční produkce pivovaru nepřesáhla v tomto období 5 000 hl. Pivo se vařilo podle jakosti sladu, většinou však tří stupňové. Krátce po osvobození byla i v Břeclavském pivovaru ustavena čtyř členná národní správa v čele s Albínem Procházkou, jejími dalšími členy byli Komenda, Štork a Jurkovič. Mezi mnohými zaměstnanci se začaly projevovat snahy o převedení pivovaru na družstevní podnik. V té době pracovalo v pivovaru zhruba 100 zaměstnanců, s toho bylo 15 úředníků. Přes počáteční poválečné technické potíže, kdy se pivovar vyrovnával se zastaralým výrobním zařízením a s nedostatkem skladovacích prostor a surovin, se podařilo uvést do provozu vlastní sladovnu, která byla schopna vyrábět v dostatečném množství slad pro svůj pivovar. Roční produkce sladu se pohybovala ve výši 80 – 90 vagónů ječmene, přičemž celý proces sladování (namáčení, klíčení a sušení ječmene) trvající asi 10 dnů, probíhal bez jakékoliv automatizace. Vše se provádělo ručně, chlazení i nadále za pomoci ledu. Podobně jako bylo nevyhovující výrobní oddělení, přetrvávala stejná situace v oblasti sociálního zabezpečení zaměstnanců.
PO ZNÁRODNĚNÍ 1948
V podstatě bez větších změn probíhala výroba v pivovaře. Po znárodnění v roce 1948 až do roku 1950 přetrvávala národní správa v čele s Albínem Procházkou. Prvním ředitelem se stal Josef Komenda, který byl koncem roku 1951 vystřídán Jaroslavem Černým. Podnik byl přičleněn k Jihomoravským pivovarům jako závod 07. K výraznému nárůstu ve výrobě piva zde došlo od roku 1950 a tento trend pokračoval i v dalších letech, což si vyžadovalo od poloviny 6o let postupnou rekonstrukci závodu. V roce 1961 došlo k připojení Břeclavské sodovkárny k pivovaru. Hranice pivovarského areálu posunula dále na sever novostavba stáčecí haly s navazujícím dvoupodlažním objektem laboratoří a hygienického zázemí. V roce 1992 byly v souvislosti s výstavbou nové varny – při východním štítu varny stávající – strženy veškeré původní neobarokní fasádní úpravy, které byly nahrazeny novými hladkými omítkami bez ozdob, čímž došlo k pohledovému sblížení nové varny s ostatními objekty areálu. Zbytky neobarokní výzdoby zůstaly zachovány na patě kotelního komína. FOTO . Posledním pivem uvařeným v pivovaru Břeclav je Břeclavský Kanec a to je jeho konec.
Skutečný důvod zániku břeclavského pivovaru se hledá těžko. Snad to bylo špatné hospodaření, snad ekonomicky nepodložené investice, snad "pomoc" konkurence, snad se poslední majitelé chovali podle hesla : " lehce nabyl - lehce pozbyl". Jediné co lze říci s naprostou jistotou je, že rok 1996 byl nejčernějším rokem v historii břeclavského pivovarnictví !!!