SLADOVNICTVÍ  V  BŘECLAVI

 V roce 1860 byla v Břeclavi založena sladovna Gabriela Steina, která sloužila exportní výrobě a v letech první republiky zaměstnávala 20 dělníků.

 O rok později 1861 byla rovněž uvedena  do činnosti sladovna v Poštorné majitelů Isáka Rosenbauma z Uherského Hradiště a Břeclavského podnikatele židovského původu Jana Bittnera, která v začátcích zpracovávala 80 – 100 vagónů ječmene ročně. Ve dvoře sladovny byl původně i malý lihovar zrušený před první světovou válkou. V roce 1883 přešel závod do vlastnictví Hermanna a Jany Rosenbaumových. Sladovna byla také převážně exportním závodem a dodávala slad hlavně do Německa a Švédska. V  této době zaměstnávala  okolo 50 lidí. V roce 1900 sladovna úplně vyhořela. Po dobu první světové války se ve sladovně zpracovávalo zelí, sušila zelenina, čekanka a jablka. Manželé Rosenbaumovi předali v roce 1917 závod svým synům Alexovi a Ottovi, majetek pak přešel na Ottovi nezletilé syny a manželku Miladu. V období první republiky se zde průměrně vyrábělo kolem 250 vagónů ročně. V roce 1938 zaměstnávala 46 dělníků a 2 úředníky a dál se specializovala na exportní slad. V roce 1938 vznikl ve sladovně požár, který zachvátil půdní prostory, a také provozní místnosti Za krátkou dobu byl však obnoven provoz

I V letech války byla v provozu sladovna v Poštorné. Poštorenský slad si získal značnou oblibu u odběratelů již v předchozím období a byl vyvážen do mnoha evropských zemí, jako např. do Rakouska, Německa, Itálie, Švýcarska, Francie, Holandska, a také do řady jihoamerických států. Ještě před záborem Poštorné zemřel Alex Rosenbaum, a tak se Otto stal jediným majitelem sladovny. Současně si nechal změnit své příjmení – z Rosenbaum na Roswit, čímž chtěl zakrýt svůj židovský původ a zachránit podnik i rodinu pře perzekucí. To se mu však nepodařilo. Již koncem roku 1938 byl zatčen gestapem, v roce 1941 transportován do Terezína, kam byla také odvlečena celá jeho rodina. V roce 1940 byla sladovna arizována a přešla do majetku vídeňské firmy M. Friesacher a synové. Tato firma řídila po celou válečnou dobu výrobu ve sladovně, a tak vyrobený slad byl expedován výhradně do Vídně, protože i mezinárodní situace znemožňovala předcházející export. K převozu sladu se užívalo tří párů koní, kterými se slad odvážel na místní nádraží a odtud vlakem do Vídně. Roční produkce činila zhruba 160 vagónů ječmene při zaměstnanosti 40 pracovníků, z nichž byly 2 úředníci. Jejich týdenní platy se pohybovaly okolo 90 až 140 korun. V provozu sladovny se minimálně užívalo mechanizace, většina prací se prováděla ručně. K poškození sladovny došlo také ke konci druhé světové války. Majitel  M. Friesacher uprchl do Vídně a závod zůstal bez vedení. Přes zvýšené pracovní úsilí se zde podařilo obnovit výrobu až v polovině roku 1947, tak že teprve se značným časovým odstupem bylo možné uspokojovat zvýšenou poptávku po sladu. Také zde byla v květnu 1945 ustavena národní správa (ONV v Hodoníně, č.. j. 29539). Národním správcem byl jmenován místní občan Jan Klimeš, úředník firmy Štolfa v Břeclavi. Sladovna zaměstnávala okolo 16 dělníků a 1 úředníka. Po zahájení výroby se zpracovávalo 20 vagónů ječmene převážně pro tuzemské pivovary, takže na rozdíl od první republiky zde došlo k výraznému poklesu exportu.

Z P Ě T